DaMil na cestách a necestách

Podíváme-li se z vyvýšeného místa na tvář české krajiny, konstatujeme s uspokojením, že je to tvář příjemná na pohled, harmonická a všeobecně přítulná. Může to být i tím, že krajina uvnitř nás samotných se té vnější do jisté míry podobá, čili naše vnímání estetiky se shoduje s tím, co vidíme před sebou. Formuje nás prostředí k našim hodnotovým stupnicím? Nebo jsou to jen prachsprosté geny? Bude duše domorodce z pustých, nepřívětivých koutů planety stejně pustá a nepřívětivá jako prostředí, ve kterém tráví svůj čas? Nebo jinak: bude prostá duše prostého českého traktoristy oplývat mlékem a strdím krajiny zpod Řípu?

Něco tu nehraje. To, co vytváří vnitřní krajinu lidského tvora, je zřejmě složitější než tyhle prostinké otázky a odpovědi. Proto docela zbaběle zběhneme od otázek bytí a nebytí duše k přece jen hmatatelnějšímu světu věcí. Takových věcí, které lze alespoň trochu popsat. Vytvořit pojmy a osahat je. A pak se pokusit popsat neznámo právě pomocí oněch známých vytvořených a osahaných pojmů. Nebo alespoň takových, o nichž si myslíme, že je známe. Absolutno ponechejme idealistům. Ostatně, přiznejme si to rovnou: Geneze, sepsaná ramenonožcem Conchidium bude s největší pravděpodobností vypadat poněkud odlišně od té, kterou v šestém století před Kristem namixovali z různých zdrojů izraelští kněží, aby se národ měl po návratu ze zajetí oč opřít. Docela jistě by hrdinou nebyli pastýři stád. Spíš by tam figurovalo nějaké to chapadlovité božstvo silurských mořských útesů.

Tímto textem (do něhož jsem se, jak vidno, zamotal jak kalmar do rybářské sítě) chci pouze naznačit, že všechno je relativní. Pokud se budeme zabývat harmonií zemského povrchu a jeho vznikem, nebudeme si tím činit nároky na jakékoli absolutní pravdy. Jednak nás omezuje náš, lidský, úhel pohledu, jednak soustu věcí prostě neznáme. Dokonce nevíme ani to, zda je někdy vůbec budeme znát. Que sabe.

Podívejme se znovu na onu krajinu. Na první dotek fotonu s nervovou buňkou na očním pozadí musí být každému jasné, že ty kopce, hory, řeky a skály tu nejsou odjakživa stejně jako zde nejsou odjakživa lidská sídla, smetiště, a jaderná elektrárna Dukovany. Stejně tak tu není odjakživa eukaryotní buňka pospojovaná prapodivnými vazbami s jinými buňkami do ještě prapodivnějších stvoření se dvěma zakrnělými předními končetinami (nechám na vás, zda si pod tím představíte člověka nebo mazlíčka rodu tyrannosaurus rex). Jak to propána vzniklo, kdy to vzniklo a kdo tomu dal tvar? Tedy…slůvko „kdo“ raději pomineme jako se pomíjí provaz v domě oběšence. Zbývá tedy jak, kdy – a přidejme špetku koření – proč?

Nejdříve si však vymezíme mantinely, neboť každá, i sebelepší aproximace se zkrátka musí v nějakých mezních hodnotách pohybovat. Idealisté nejpozději v tuto chvíli mohou přestat číst a jít se věnovat něčemu smysluplnějšímu: Země, naše rodná planeta Země – je stroj. Správněji sférický tepelný stroj, poháněný zbytkovou energií z dob vzniku sluneční soustavy ukrytou v zásobníku zemského jádra a ovlivňovaný vnějšími silami typu záření a gravitace. V první řadě je to ovšem ten bublající, přehřátý kotel hluboko pod našima nohama, nikoli opěvované a životadárné Slunce. Paprsky žluté hvězdy třídy A by nám byly houby platné na planetě s vyhaslým jádrem. Mimochodem, věříte v perpetuum mobile? Nejspíš nikoli, že? Tudíž i naše planetární baterie se jednoho krásného dne dokonale vyčerpá, navzdory všem kecům o obnovitelných zdrojích. Bude veta po harmonické krajině s remízky a potůčky, modrá obloha se vypaří někam do mezihvězdného prostoru a zbude chladná, kamenná planeta. Chcete vědět, jak asi bude vypadat? Podívejte se na fotografie z marsovského vozítka jménem Opportunity. Mars je přesně ta planeta, které se před nějakými třemi miliardami let zadrhnul rotor vnitřního jádra – zmizelo elektromagnetické pole, které tenhle rotor kolem planety vytvářel a Mars bez jeho ochrany ztratil napřed atmosféru a pak veškerou povrchovou vodu. A bylo vymalováno.