Legenda o Zemi II
Pro evoluci platí, že kdo přestane běžet, prohrál. Neexistuje žádný vyrovnaný stav z bláznivých představ některých idealistů. Přírodní rovnováha je mýtus. Nastane-li přesto někde tento stav, vytrácí se tím jakýkoli vývoj, zastaví se právě to, co evoluci dělá evolucí: změna, dynamika, děj. Platí to pro ni stejně jako pro jakýkoli myslitelný systém, přírodní, matematický, sociální, ekonomický. Stav rovnováhy rovná se stagnace. Stagnace ústí rovnou do degradace. Musíme běžet, pořád, bez oddechu, bez slitování. Občas na někoho zkrátka padne ruka osudu. Tak to je evoluce.
Kterýsi nejmenovaný spisovatel (Frank Schätzing ;-) ) přirovnal evoluci k Červené královně. Postavě z pohádkového příběhu Alenky od Lewise Carolla. Docela trefně. Ne, nemusíte pádit do knihovny pro nezmíněnou knihu. Předchozí odstavec celou situaci myslím popsal celkem dostatečně.
Tepelný stroj planety Země je také jen pouhý systém. Běží skorem už 4,5 miliardy let a celou dobu pomalu ztrácí zásobu energie. Nemáme ani ponětí s jakou účinností vlastně šlape. Ovšem na naše poměry je to stroj doslova mamutí. To, že spodní stranu zemské kůry pod našima nohama omývají miliardy terrawattů žhavých vzestupných proudů horniny, má za následek dvě zásadní věci: za prvé to funguje jako podlahové topení, povrch planety je ohříván tak, aby byla zajištěna jeho dostatečná tepelná setrvačnost (proto také rozdíl mezi teplotou povrchu ve dne a v noci není tak obrovský jako je tomu třeba na Měsíci-v tomto případě je zemské teplo dlouhodobým činitelem; tím krátkodobým je samozřejmě atmosféra). Za druhé k řečenému přistupuje jeden důležitý efekt. Každý proud se s sebou snaží unášet své okolí. Termické proudy z hlubin, které odspodu narazí do suterénu kontinentálních desek, se pod nimi ohýbají do „vodorovného“ směru. A unáší s sebou celé kontinenty. Kontinentální desky zemské kůry tak putují souhlasně se spodními proudy po elastické „hladině“ zemského pláště úplně stejně jako plují po řece ledové kry. Není to rychlost bůhvíjak závratná, ale Země má – na rozdíl od člověka – nepoměrně více času a nějaký ten centimetr ročně na kontinent jí docela stačí. Přinejmenším k tomu, aby existoval jeden z nejvýznamnějších činitelů pro vývoj života na planetě a samozřejmě i pro vývoj samotného zemského povrchu: kontinentální drift. Bez kontinentálního driftu by dnes neexistovaly Alpy a tím s největší pravděpodobností ani střídání dob ledových a meziledových. O Golfském proudu nemluvě. Severní Amerika se údajně pošoupne za rok o 4cm k západu. Kdo chce, ať si vezme kalkulačku a počítá dál: obvod planety na rovníku je zaokrouhleně 10 030km. Výpočtem se dostáváme k veličině takzvaného geologického času. Jeho jednotky jsou tak odlišné od měřítek času lidského, že si je vlastně ani nedokážeme představit.
Napovím. Za ideálních podmínek by Amerika obeplula Zeměkouli za zhruba půl miliardy let. Za celou historii planety tedy devětkrát dokola kolem – teoreticky (prakticky se tu ovšem vloudila malá chybová konstanta: drift nefunguje za Zemi od samého začátku). Celé tyhle hrátky s čísly jsou samozřejmě jedna velká mystifikace. Termické proudy v zemském plášti rozhodně neobíhají celou planetu v nepřerušeném toku. Mají své vzestupné i sestupné úseky stejně jako už zmíněný Golfský proud a stejně jako on i svou konečnou délku. Navazují na ně různé další tepelné toky, kontinenty to kvůli tomu míchá jednou tam a hned zase zpátky, otáčejí se a když přijde velký svátek, tak do sebe navzájem i narážejí.
A to pak nastává situace, která už v každém případě stojí za záznam do kalendáře.
Poznámka:
Celá problematika samozřejmě není tak jednoduchá. Pod termickými proudy si nepředstavujme nějaké podzemní toky roztaveného kamene. Zemský plášť je v podstatě tuhá látka. Jenomže je pod tak nepředstavitelnými tlaky a teplotami, že i tuhý kámen se stává plastickým natolik, že „teče“ Ostatně, tečou i ledovce a to je také tuhá látka.
Skutečná, klasická, žhavá a tekutá láva z toho vzniká až v okamžiku, kdy se tok dostává do prostředí s nižším okolním tlakem. Tedy jedině vzhůru k povrchu matičky Země. To se pak tlačí do puklin oceánské kůry (či do puklin kůry, kde se pak vylévá ze sopek anebo – většinou – tuhne už hluboko pod povrchem), tuhne a je dál odtlačována dalším přísunem magmatu. Takhle vlastně mořské dno putuje (je odtlačováno od centrálních švů jako celek) a protože nemá kam uhnout, podtlačuje se pod okraj kontinentů do hloubky, taví se tam a koloběh pokračuje. Oceánské dno je tak neustále obnovováno, recyklováno. Ne každého napadne souvislost: zemská kůra je stará několik miliard let. Ale oceánská není nikde starší než pár desítek milónů…