Jdi na obsah Jdi na menu
 


Legenda o Zemi III

12. 2. 2017

Teorie kontinentálního driftu tu dlouho neměla vůbec ustláno na růžích. Což je ostatně osudem celé řady nových a převratných teorií (v tomhle případě i proto, že její autor, Alfred Wegener, měl tu drzost nebýt geologem, ale jen jakýmsi meteorologem). A přece to už odedávna doslova bilo do očí. Když se podíváme na obrysy západního pobřeží Afriky a východního okraje Jižní Ameriky, zjistíme, že shoda je až fantastická. Jako by od sebe byly kdysi odtrženy. A nejen to: na obou pobřežích najdeme stejné druhy hornin a stejné paleontologické nálezy (konkrétně například mesosaura, vodního plaza ze svrchních prvohor). Finální důkaz však přineslo až studium paleomagnetismu.

Každá hornina, obsahující alespoň stopové množství železa (a to je podstatná část z nich), vykazuje své vlastní magnetické pole. Orientace takového pole zákonitě musí odpovídat orientaci magnetického pole Země v době vzniku horniny. Jenže tu máme ohromné množství hornin, jejichž magnetické pole je výrazně pootočeno vůči magnetickým siločárám současného zemského pole, a to i přes uvažování deklinace a přepólování planety. Korektním vysvětlením může být jen pohyb zemských ker. Horniny byly prostě v rámci nějaké dílčí desky zemské kůry posunuty a otočeny z původní polohy. Z paleomagnetického výzkumu hornin, jejichž doba vzniku je alespoň přibližně známa, lze odvodit tehdejší pozici příslušného kontinentu vůči magnetickým pólům. Statistickým sběrem takových dat můžeme přibližně určit globální mapu planety v daném geologickém období a lze modelovat i její časové změny.

Deskovou tektoniku tu máme nejméně dvě miliardy let, možná o něco déle. Předtím to ještě tak nějak nefungovalo. Planeta Země si musela nejdřív rozmyslet co vlastně chce, přetavit několikrát kompletně svůj povrch a opatřit si pořádnou atmosféru (pěkně oranžovou, se spoustou metanu a síry a žádným kyslíkem – ten je vynálezem baktérií a sinic), která by svým tlakem udržela oceány tam, kde mají být a nenechala je odletět do mezihvězdného prostoru. Teprve pak mohly díky sedimentaci a magmatickým výlevům začít na dnech oceánu růst první bloky budoucí zemské kůry. Předpokládá se, že před zmíněnými dvěma miliardami let jí už bylo víceméně tolik jako dnes a kontinentální drift mohl nahodit motory.

Ale ještě dlouho předtím se stalo něco velmi důležitého. V anaerobních hlubinách oceánu, v oblasti podmořských horkých gejzírů souvisejících s vulkanismem, v prostředí plném – z našeho pohledu – děsivých jedů, vzniklo chemické Cosi a to Cosi bylo živé. Živilo se to vesměs sírou.

Kvůli tomu Cosi před dvěma a půl miliardami let planeta Země kompletně zrezivěla. Anaerobní baktérie a sinice, které se zbavovaly produktu svého metabolismu – kyslíku – jako jedu, jím zamořily své životní prostředí natolik, že to málem nepřežily (nepřipomíná vám to potomka těchto baktérií, člověka?). Naštěstí pro ně tehdy kyslík reagoval v oceánu s obrovským množstvím ve vodě rozpuštěného železa. Vysrážel se z toho trojmocný oxid železa, stejný, jaký dnes známe pod nicneříkajícím pojmem rez, neboli limonit. Lupínky rzi klesly na dna moří a pokryly je mocnými vrstvami limonitu. Tak vznikly prakticky veškeré zásoby železné rudy, které dnes lidstvo těží. Kyslík z moří i atmosféry se odčerpal a závody sinic mohly začít znova. A život sám? Naučil se před kyslíkem chránit buněčnými obaly, anaerobní mitochondrie hezky ukryl dovnitř aby k nim tento jed nepronikl – a jako poslední vymoženost začal nejreaktivnější z prvků sám používat jako nástroj svého metabolismu. To byl doslova geniální tah.

Pohyb zemských desek po povrchu pláště tedy chtě nechtě způsobuje občasné kolize. Ty mohou být v principu dvojího druhu. Jednak kolize relativně tenké oceánské kůry (ta mívá okolo 5 km) vytlačované bočně z oceánských hřbetů do stran s kontinentální deskou zemské kůry (tady se mocnosti pohybují řádově v desítkách kilometrů). Tento typ kolize způsobuje subdukci: tenčí a lehčí oceánská deska se podsouvá pod okraj kontinentu, ohýbá se směrem dolů do pláště, kde se postupně taví. Na okraj kontinentální kry to samozřejmě také má jisté účinky – tlakem zhuštěná a vzhůru vytlačená kolizní čela suchozemské kry vytváří souvislá horská pásma, doprovázená neutuchající seizmickou a vulkanickou nestabilitou celé pobřežní oblasti. Typickým příkladem je souvislé pásmo Kordiller a And na západním pobřeží obou Amerik. Druhým případem může být přímá kolize dvou pevninských bloků zemské kůry. Na rozdíl od prakticky trvalého procesu subdukce, popsaného v prvním případě, jde o nárazový jev, opakující se v různě katastrofických případech v řádu stovek milionů let. Při takové srážce se obě kry vzájemně nepodsouvají v celé kolizní délce. Spíše se to podobá srážce dvou buldozerů: výsledek je ten, že se oba postaví na zadní s čely vzhůru. Dochází tu k vrásnění, horotvornému cyklu, jenž bývá natolik zásadní, že jsou jím definovány počátky nebo konce velkých geologických období. Horninové vrstvy se mezi čely dvou kontinentů mačkají, tvrdá, pevná skála se ohýbá, vlní, celé velké bloky se trhají a přesouvají navzájem za obrovských tlaků, které taví a rekrystalizují původní horniny do zcela jiných typů. Z původních vodorovných a souvislých vrstev vznikají nepravidelné vnitřní struktury a vrásy a přesmyky, které pak geologům dokážou pořádně zamotat hlavu. Rodí se pásma nových horských systémů, korálové útesy ze dna moří se ocitají ve výšce himálajských, alpských a tatranských  vrcholků, až z hlubin zemského pláště jsou doslova vyrvány a vyzvednuty obrovské bloky ultrabazických hornin, všechno se míchá dohromady a do toho navíc vznikajícími trhlinami proudí k povrchu celé toky žhavého magmatu. Apokalypsa? No, jak se to vezme.

Je totiž otázkou, zda bychom si toho s našimi lidskými časovými měřítky vůbec povšimli. A to i v případě, že by nám něco takového rostlo přímo pod nohama. Nejspíš bychom vůbec nezaznamenali, že jsme svědky vrásnění, tedy pokud by nám pod nohama nevybuchl nějaký ten supervulkán. Proces vrásnění trvá desítky milionů let a změny v terénu postupují rychlostí několika centimetrů ročně. Všechno navíc jako závojem zastírá zpětně působící eroze, která zároveň s výzdvihem obrušuje přečnívající vyvýšeniny. Její rychlost je však přece jen menší než zdvihání terénu. Logicky. Jinak by žádná pohoří ani neexistovala. Teprve po ukončení horotvorného cyklu převáží vnější působení eroze natolik, že od té doby hory nejen že nerostou, ale jsou naopak trvale a postupně rozrušovány a odplavovány zpátky do mořských pánví. Konečnou fází je pak jen mírně prohnutý zarovnaný a plochý terén tam, kde kdysi stávaly velehory…

Kolo dokončilo obrátku a stejně jako kamenný kalendář starých Mayů může bez přechodu a fanfár začít další cyklus, všem Dänikenům navzdory.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář