Lesní železnice na Jesenicku
Touto kapitolou začínám několikadílnou sérii o historii lesních úzkorozchodných železnic na Jesenicku. Většinou se bude jednat o území Hrubého Jeseníku, ale zabrousím i do toho Nízkého. Jedna z kapitol dále bude věnována technologiím lesních železnic v 19.století a lanovek ve století dvacátém. Tím myslím lanovky k těžbě dřeva, nikoli turistické. Textových zdrojů, ze kterých vycházím, je dostatek na tvrzení, že jde o studii, nikoli o pouhou rešerši nebo dokonce plagiát...
Jeseníky, jako každé civilizačním snahám lidstva těžce přístupné hory, oplývaly vždy bohatstvím hlubokých lesů. První kolonisté, kteří osídlili horská údolí, neměli zprvu pro větší množství dřeva využití. Těch pár desítek milířů se nepočítalo. Jenže pak lidé objevili pod kořeny hor stříbrnou, zlatou a železnou rudu. Jejich zpracování nesmírně zvýšilo poptávku po surovině. Pro výrobu a zpracování železa z místních rud v četných hamrech, hutích, strojírnách a dolech bylo skutečně třeba obrovské množství palivového dříví, dřevěného uhlí a důlního dřeva. To se zprvu do místa určení splavovalo po četných potocích a říčkách, což mělo ovšem svoje nedostatky, totiž závislost na vodním stavu. Navíc se po malých jesenických tocích nedalo plavit dlouhé dříví.
V zimním období se mohlo dřevo svážet na saních, spouštět po umrzlých svazích nebo uměle vytvořených ledových korytech, v období beze sněhu a mrazů pak zbývaly jen formanské vozy. Teprve ve druhé půli 19.století se objevují první lanovky a v 70.letech také již i první lesní úzkorozchodné dráhy. Byly postaveny lesní železnice na Janovickém panství (v té době náležející hrabatům z Harrachu), u Branné na Banjaluce , u Františkova a v Koutech nad Desnou (panství Velké Losiny a Branná vlastnila knížata z Lichtensteinu) a polesích šternberského panství v Nízkém Jeseníku (Dálov, Loučky, Dětřichov). Správy velkostatků ve snaze zlevnit výrobu zaváděly i přenosné železnice (patent Dolberg, později Orenstein&Koppel) s rozchodem 700mm a s pouze gravitačním nebo koňským pohonem. Prázdné vagóny vyváželi k nakládce koně, dolů se spouštěly samy vlastní vahou a byly bržděné ručně. Tratě končily většinou u nějaké vodní pily.
Specialitou Jesenicka bylo zdolávání velmi prudkých svahů pomocí svážnicových tratí. V podstatě šlo o pozemní lanovky s gravitačním pohonem, přičemž o vytahování prázdných vagónů se postaralo protizávaží vagónů naložených. Opět byl použit především systém Dolberg.
Jednu z nejdůležitějších příčin zavádění lesních železnic na Jesenicku jsem tu však ještě neuvedl, přestože byla vlastně přímým spouštěčem takových staveb. Mezi léty 1868 až 1870 se přes Jeseníky přehnalo několik katastrofálních vichřic. Ty měly za následek tak rozsáhlé polomy, že při zachování tehdejšího systému lesní dopravy by velkostatky nebyly vůbec schopny tolik napadaného dřeva zpracovat zavčasu tak aby ke kalamitě větrné nepřibyla ještě kalamita kůrovcová.
Majitelé nejvíce zasažených velkostatků, totiž Lichtensteinové na Rudském a Velkolosinském pantví a Harrachové na panství Janovickém, se ukázali jako prozíraví hospodáři, mající ke svým lesním pozemkům více než jen „uživatelský“ vztah. Jejich lesní správy se souběžně s likvidací škod snažily vyřešit problémy dopravy v extrémně těžkém terénu. Stavěly se sítě lesních silnic a cest napojených na veřejné silnice a železnice, přehodnocovala se strategie hospodaření v lese s prioritou na přirozenou obnovu lesů. A začaly se stavět lesní železnice.
Je zajímavé, že lesní železnice se na Jesenicku objevily pouze na pozemcích dvou rodinných velkostatků, totiž na Janovickém panství hrabat Harrachů (janovická a bedřichovská drážka) a ještě na rozsáhlých dominiích knížat rodu Lichtensteinů (lesní dráha na panství Branná, Velké Losiny plus další tři zmíněné dráhy na šternberském panství). Pořízení prakticky soukromé tratě zjevně nebylo levnou záležitostí a mohlo být realizováno jen při finančním zajištění opravdu mocným kapitálem. Svou roli zřejmě hrály i nadnárodní kontakty obou rodů, zprostředkující zkušenosti odjinud a výtečně odborně vyškolený personál na všech úrovních vedení jejich podniků.
Na první pohled poněkud překvapivý fakt, že majitelé vízmberského panství Kleinové, rod železničních a strojírenských magnátů, se na svých lesních podnicích obešli zcela bez přenosných železničních drážek, může být mimo jiné vysvětlen v té době již dávno utlumenou výrobou v sobotínských hutích a strojírnách a zároveň ukončováním důlní činnosti na území panství - a tedy snižující se potřebou přísunu velkého množství dřevní hmoty. Navíc třetí generace kleinovských podnikatelů již zdaleka nedosahovala hektických výkonů svých dědů a otců. Potřeby jejich dřevozpracovatelských podniků zřejmě stačila pokrýt doprava dřeva pomocí potahů. Pokud někdy zkoušeli přepravu ze svahů nad údolími Desné a Merty například pomocí lanovek, nezachovaly se nám o tom zprávy. A tento podstatný fakt se týká i dalších lesních podniků na Jesenicku.
Následující kapitoly budou pojednávat o tratích, spadajících pod jednotlivá panství. Ta příští bude zveřejněna co nevidět.