DaMil na cestách a necestách

Cesty a stezky provázejí člověka už od chvíle, kdy se s prvním ulomeným klackem v ruce vydal na svou první loveckou výpravu. Kráčela po nich prehistorie i historie lidstva: vojska všech králů, vítězná i poražená, poutníci i vyhnanci, drkotaly kupecké vozy a práskaly biče otrokářů, jejich prachem se brodily dlouhé kolony osadníků, mířících k západním horám. Jsou cesty nekonečně dlouhé a nekonečně slavné: hedvábné, solné, jantarové či trstěnické, stejně jako cesty krátké, polní, hospodářské, cesty ke studánkám a také cesty neslavné, popravčí, hřbitovní.

Na počest cest velkých, těch, které tak voní dálkami, byly popsány už celé stohy papyru, pergamenu i papíru. Naopak těmi krátkými se dosud zabývali snad jen básníci a zeměměřiči. A to je škoda. Protože i krátké cesty mají svou paměť. Kolik jen generací většinou prostých lidí po nich kráčelo i se svými příběhy!

Kam zmizely ty příběhy? Kam zmizela paměť krajiny? A kam zmizeli ti lidé?

Cesty bývaly odjakživa jedním z nejtypičtějších znaků jesenického podhůří. Stejně je tomu například u Českomoravské vrchoviny, ovšem s tím rozdílem, že tvář těch zdejších je podstatně odlišná. Polních je tu poskrovnu, zato ty luční a lesní zpřístupňovaly krajinu mezi sídly, roztroušenými samotami a svahy vysokých hor jako umně tkané krajkoví pavučin po několik dlouhých staletí tak přirozeně a samozřejmě, až do té krajiny vrostly jako její nedílná součást. Jejich rovnoběžné linky, často skryté v úvozech, stoupaly úhlopříčně strmými pastvinami až k pásu souvislých lesů na úpatí hor. Bývaly lemované alejemi člověkem vysazených lip, dubů, horských jeřábů (včetně jejich v Jeseníkách vyšlechtěné velkoplodé varianty), jabloní, třešní. Nad horním okrajem luk cesty slevily ze své příkrosti, ulehly do jehličí nebo kapradin a mířily, už po vrstevnici, dál do hloubi horských úbočí.

***

Strmé úseky bývaly často štětované, vydlážděné plochými kameny postavenými „na štorc“, to aby je nebrala voda. Taková cesta pak byla málem nezničitelná. Při jízdě na selském povoze se na nich člověk naučil mlčení: jinak by si byl nejspíš ukousl jazyk. A za deště to klouzávalo i těžkým tažným koním s pevným krokem.

Po druhé světové válce a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet se staré, zdánlivě věčné dioráma krajiny začalo rychle hroutit. Úzké a kamenité úvozy už nestačily pásovým traktorům tak jako po předchozí staletí stačily kopytům koní, a tak pro ně buldozery razily cesty širší, přímější a bezohlednější.

Hlavní změna však spočívala v něčem zcela jiném. Změnil se vztah lidí ke krajině. Původní obyvatelé se s ní sžívali po stovky let. A protože nikam zvlášť nespěchali, přizpůsobili si téměř bezbolestně krajinu svým potřebám. Nebyly nijak přehnaně velké. Nutno podotknout, že protože nikam nespěchali, přizpůsobili se také oni krajině. Pak byli ovšem vyhnáni z jakýchsi nepříliš ospravedlnitelných důvodů až nápadně podobných kolektivní vině uvržené na lidstvo Bohem za Adama s Evou. Krajina hor ze dne na den oněměla. Zmizeli z ní nejen lidé. Zmizelo celé kulturní a historické povědomí kraje. Zmizely zvyky, pověry i pověsti, zmizely tradiční malichernosti, přání, zklamání, ztratilo se vše co vnášelo do krajiny duši. Náhle byla podobná člověku, který ztratil paměť.

Lidé, kteří sem postupně přicházeli po Němcích, byli – tak jako už lidé bývají – různí. Dobří i špatní, schopní i méně schopní. Jedno měli všichni společné: horám Jesenicka nerozuměli o nic víc než hory rozuměly jim. Jistě měli mnozí z nich ideály a naděje, ale většinou je poměrně brzy přešly. A lehce nabytý majetek po Němcích se rozplynul jakoby tu nikdy nebyl. Stačí se rozhlédnout oč jsou dnes, po šedesáti letech od vysídlení, zdejší přistěhovalci ve své druhé, třetí generaci bohatší. Ten pohled je tristní, protože zdaleka ne všechno lze svádět na celkový úpadek způsobený reálným socialismem. Ten řádil všude stejně, nejen tady. Lidé, kteří většinou už předtím někde nejméně jednou neuspěli (jinak by zjevně neměli důvod se někam stěhovat) přes počáteční bezpracný nemalý zisk – neuspěli opět. Bývalí pacholci od koní měli najednou hospodařit na vlastním statku s naivní představou, že k tomu stačí znalosti práce v zemědělství. Nestačily. Chybělo vždy to, co bychom dnes nazvali manažerské schopnosti. A to byli ještě většinou ti slušní. Se zbytkem to bylo mnohem horší: lumpenproletariát, zlatokopové, bývalí „takypartyzáni“, nuceně přesídlení příslušníci menšin, nesourodá směska lidí různého původu a různých kultur, které vzájemně nespojovalo téměř nic. Nerozuměli si ani navzájem. Jak potom měli rozumět krajině?

A kolik je potřeba generací aby se to změnilo?

Noví osídlenci během pár desetiletí obraz podhorské krajiny notně zdevastovali. Pavučina starých cest se postupně rozpadala do nesouvislých enkláv teras, roklí a úvozů vedoucích odnikud nikam, zarostlých, rozbitých, sloužících v horším případě také jako depozity odpadků. A přesto je toto torzo dodnes nesmírně malebným prvkem ozvláštňujícím strmé stráně a skýtajícím útočiště mnoha malým živočichům, bylinám i přestárlým vykotlaným stromům, těm pamětníkům pradávných alejí. Alespoň tam, kde pastviny a kosené louky ještě nezarostly neprostupnou skrumáží divokých náletů o něž se nikdy nikdo nestaral a starat nebude a kde přemnožená vysoká ještě nespásla pupeny posledních vzácných, vymírajících jedliček, bojujících předem prohraný boj o darwinovské přežití druhu.

Snad by se lidé i krajina časem opět navzájem přizpůsobili. Ve třetí a čtvrté generaci se však přistěhovalci začali z hor zase vytrácet. Rodová frustrace z neúspěchu a nedostatek příležitostí žene lidi ze vsí do větších měst. Nové náplavy, které se tu objevují namísto nich, jsou zčásti sezónní obyvatelé, chalupáři a chataři, zčásti lidé, přitahovaní ziskem z rozmáhající se turistiky. Tak jako za dřevařskými a zlatokopeckými výpravami na Aljašce vzápětí táhli kořalečníci a majitelé nevěstinců, tak se do podhorských obcí stahují podnikatelé v oboru turistických služeb. Naivní představa, že na rozvoji cestovního ruchu vydělají hlavně místní, je přebíjena realitou zbohatlíků z měst, budujících penziony a lyžařské sjezdovky ve velkém. Nesmysl socialistického hospodaření nahradil všemocný bůh Byznys.

Krajina tím dostává samozřejmě opět na frak. A staré cesty užívají dnes už jenom blázni, kterým nevadí kopřivy a klíšťata. Zbytek jezdí po zbrusu nových silnicích postavených za pochybně získané evropské dotace. Staré cesty jsou uzavřenou kapitolou. Jednou z mnoha uzavřených kapitol knihy o vztahu člověka a krajiny. Těžko se ještě do strání vrátí ptačí třešeň nebo aleje jabloní kolem nichž se najezdilo tolik povozů a nachodilo tolik nedělních procesí ke kapličkám někde na vršku. Zestárnou a spadnou staré duby, buky a lípy, které ještě stojí jako zapomenutá varta okolo trosek bývalých komunikací. A ty jednou rozryje vodní eroze a zůstanou jen další pusté rokliny dobré leda tak k odvádění přívalových vod po deštích.

Zbývá jen doufat, že i nové cesty a silnice za pár století vrostou do krajiny natolik, že alespoň nebudou tolik bít do očí.

Ostatně, kdoví