Jihlavské podzemí-legendy
"Vážení návštěvníci, nyní stojíme v podzemní chodbě, zvané Svítivka. Je pojmenována podle záhadného jevu, který se ukáže jen pokud zhasneme elektrické osvětlení. Pozor…"
Chodba se ponoří do tmy. Jakmile jí oči přivyknou, spatří turisté nepatrný nazelenalý přísvit, který vyzařuje se stěn cihlami obložené klenuté chodby. Ozvou se výkřiky úžasu. Tedy alespoň pokud nejde o znuděné turisty typu Všechnoužviděl. Než však mohou pochybovači namítnout, že jde prostě jen o nějaký fosforeskující nátěr, ohromí je průvodce tvrzením, že ani po mnoha létech ba desetiletích vědeckého (ehm ehm) výzkumu nepřišel nikdo na příčinu svitu. Možná ještě přidá tvrzení, že chodba svítí i bez předchozího nasvícení elektrickým světlem. Je to lež jako věž, ale návštěvníci to spolknou. Průvodce stupňuje napětí:
"Někteří badatelé soudí, že se zde nachází průchod do jiné dimenze. Jak možná víte, tak například tajemná podzemní říše Agartha je známá tím, že v ní panuje trvalé zelené světlo… Už Němci za druhé světové války tu údajně prováděli jakési tajemné výzkumy. O jejich výsledcích však nevíme zhola nic..."
A jsme u toho. Druhá světová válka a německá okupace. Sem se sbíhají všechny nitky bájí a pověstí okolo takzvané Svítící chodby v prohlídkovém okruhu jihlavského podzemí. Je jasné, že průvodci nemají žádný důvod nepřehánět. Tajemno přece láká a spolehlivě také naláká další a další turisty. Jen se to někdy přežene, to když například některé knižní průvodce v zahraničí uvedou, že tajemné světélkování stěn v Jihlavě může být způsobeno radioaktivitou (další sezónu navštívilo jihlavské podzemí citelně méně návštěvníků ze západní Evropy). Nebo když sem přijede televize Nova s pořadem Na vlastní oči, štáb přespí v podzemí aby pak tvrdil, že tam dole „cosi“ viděli a nafilmovali, ale „...nějak se pokazila kamera nebo co, že ano, to se stane, holt technika...“.
Ale k tomu se ještě dostaneme. Jihlavské podzemí je dostatečně rozlehlé i staré i tajemné aby oplývalo různými zkazkami, zaručenými příběhy se špatným koncem, legendami, zkrátka pověstmi jak se sluší a patří. Tenhle záhadologický repertoár lze rozdělit zhruba na dvě části. K té první náležejí klasické, výše zmíněné legendy o tajemných zjeveních. Různé přízraky bílých paní, ohnivých psů nebo kostlivců patří k ruinám starých hradů, hlubokých lesů a tajných sklepení, jsou kořením jejich prohlídkových tras a je to tak docela v pořádku. Jihlavské podzemí se kupříkladu pyšní výklenkem v jedné z chodeb, z něhož sem tam vystupuje hrozivá postava muže v kápi, zřejmě mnicha. To je nezpochybnitelný základ. Další komentáře se už liší dle povahy „znalce“. Pro jednoho jde o předzvěst neštěstí, další přísahá na mnicha, který tu hlídá zakopaný poklad, pro třetího je to sice také mnich, ale hříšný mnich, jenž zde čeká na vysvobození z prokletí. Někdo možná zmíní nepodloženou teorii, že nad chodbou mělo být kdysi pohřebiště mnichů z blízkého kláštera (o kterém se ale ještě neví).
Kdo ví. Zhasneme-li elektrické osvětlení a zadíváme se potmě na libovolnou část chodeb třeba v klamavém polosvětle svíčky, vykouzlí nám po chvíli ošálený mozek doslova cokoliv. Já tam viděl láhev místního Ježka. A nejen viděl, přímo jsem SLYŠEL zasyčení otvíraného piva…
Ale nesuďme příliš. Bytosti nadpřirozené k tajemství jakéhokoliv podzemí patří, když už žádné jiné tak alespoň permoníci. Říká se, že když zemře bývalý horník, stane se permoníkem. V tom případě jich tam za ta staletí hornické slávy Jihlavy musejí být stovky až tisíce…
Druhým aspektem legend o jihlavském podzemí je konspirativní záhadologie. Pseudoodborné bádání diletantů, kteří neslyší na logické argumenty ani na reálné důkazy. Možná je to tím diletantismem. Každý neználek věří, že všemu rozumí ze všech nejlépe (tento fakt lze sociologicky nejlépe ověřit v českých hospodách: každý ze štamgastů je nejlepším politikem, fotbalistou a znalcem žen; až na to, že ta jeho jej doma čeká s válečkem na nudle).
Začněme však od Adama. Svítivka je jednou z chodeb v nižší úrovni tzv. Starého okruhu, tedy asi 300 metrů dlouhé části podzemí v blízkosti kostela sv.Ignáce. Starý okruh je právě tím úsekem, kam se návštěvníci dostanou po zaplacení vstupného na prohlídku podzemí. Samotná Svítící chodba je asi 15m dlouhá, mírně zakřivená a zčásti obezděná kvalitní cihelnou klenbou. Ta byla kdysi v celé ploše omítnutá, dnes je omítka jen někde. Vnitřní povrch chodby vykazuje po nasvícení lehce nazelenalý dosvit, neboli luminiscenci. Nestačí na to aby si v jeho světle člověk přečetl knížku, je však dostatečný aby nezabloudil v naprosté tmě a nevrazil hlavou do zdi.
Tady je potřeba vsunout malou vložku. Základním argumentem záhadologů je tvrzení, že chodba svítí neustále, a to i bez předchozího nasvícení. Opak je pravdou. Ve skutečnosti už tři hodiny po zhasnutí světel je v chodbě tma jako v pytli.
Pomineme-li úplné bláboly, tedy legendy o jiných dimenzích, Agartě a nacistických tajných magických spolcích, zbude nám zodpovědět tři otázky: kdo, kdy a proč. Otázka kdy je v přímé souvislosti s proč. Za druhé světové války měli Němci nad touto částí podzemí svá kasárna. Podzemní chodby jim sloužily jako protiletadlové kryty. Aby byla umožněna orientace v podzemí – alespoň po nějakou dobu – i bez dodávek elektřiny, natřeli prostě stěny speciální luminiscenční barvou (nešlo vůbec o jihlavské specifikum; metoda byla používána naprosto běžně).
Jenže naši konspirátoři se lehce nevzdávají. Pokud předchozí informaci jednoduše rovnou neignorují, namítnou pravděpodobně, že chemické rozbory vzorků (a to opakovaně) neprokázaly přítomnost jakéhokoliv luminoforu. A že i samotné rozbory se od sebe často dost diametrálně odlišovaly. Jednou byla „zjištěna“ scintilace, tedy radioaktivita alfa částic, podruhé jakýsi wollastonit (což je minerál), potřetí sfalerit s barytem (což jsou taky minerály), všechno naprosto bez schopnosti světélkovat. Takže co...že by snad bioluminiscence?
Nic z toho však nebyl skutečný výzkum, jen poloamatérské bádání nadšenců, kteří „měli kamaráda, který rozumí mineralogii...“ Skutečně profesionální výzkum do věci nakonec vnesl jasno. RNDr Kašpar z katedry mineralogie UK Praha jednoznačně prokázal, že domnělý sfalerit (jde vlastně o rudu zinku, ZnS, zvanou kdysi také blejno zinkové), je ve skutečnosti würtzit. Což je sice rovněž sirník zinečnatý, ale metamorfovaný. Když sfalerit žíháme vysokou teplotou, překrystalizuje na würtzit. A co je důležité: würtzit JE luminoforem! Říkalo se mu Sidotovo blejno. Bez laboratorní techniky jej od sfaleritu rozeznat prakticky nelze.
Svítící povrch na zdech chodby Svítivky v jihlavském podzemí je způsoben nátěrem umělé luminiscenční látky s dlouhým dosvitem. Za války byla vyráběna pod názvem Leuchtgelb, a to firmou IG Farben Leverkusen. Šlo o suspenzi mletého würtzitu (aktivní složky) s barytem (plnidlo) a nějaké disperzní látky. Nic záhadného ani magického na tom není. Leuchtgelb nebyl žádnou Hitlerovou tajnou zbraní, naopak byl dokonce ve volném prodeji.
Nic extra tajuplného zkrátka v jihlavském podzemí bohužel nežije. Tedy pokud si ony prostory nezaplníme bytostmi zplozenými vlastní fantazií. Proti takovému řešení není samozřejmě námitek. Takže až se někdy ocitnete ve Švédské chodbě (sami, jakkoli je to nepravděpodobné) a při ztišení dechu za sebou uslyšíte šmátravé kroky, neohlížejte se! Jsou to permoníci. Slušně pozdravte Glück auf a běžte dál. V žádném případě vám neublíží.
Pokud ale nestojíte ani o takovéto romantické iluze, pak vězte, že ty kroky za vámi jsou skutečné a že jsou vaše. Odvodňovací kanálek v chodbě je zakrytý dlaždicemi a vnitřkem se přenáší zvuk vašich kročejí jako potrubní poštou. Jejich ozvěna vás vzápětí dostihne s malým fázovým posuvem. Zastavíte-li se, uslyšíte za sebou právě ještě ten jeden krok navíc. Načež chodba ztichne jako hrob a slyšíte jen zdivočelý puls vlastního srdce.
A pak vám zhasne baterka.