DaMil na cestách a necestách

O jihlavském podzemním světě

V turistických průvodcích a propagačních brožurách lze v souvislosti s městským podzemím často najít pojmenování „jihlavské katakomby“. Autoři pravděpodobně netuší co pojem katakomby znamená, jinak by ho pravděpodobně nikdy nepoužili. Současné hlavní město kraje Vysočina má sice poměrně dávnou minulost, v časovém měřítku se však zdaleka nedá srovnat s minulostí Říma, jehož skutečné katakomby sloužily původně především k pohřbívání mrtvých. V Jihlavě se do podzemí nikdy žádné (legální) ostatky neukládaly. Odpovídající název je prostě „jihlavské městské podzemí“.

To je bezesporu úctyhodné. Natolik, že i konšelé slavného města Jihlavy si nakonec uvědomili ohromný turistický potenciál labyrintu pod centrem města. Z malé části staticky zabezpečených prostor tak posléze mohl v devadesátých létech 20.století vzniknout asi 300m dlouhý prohlídkový okruh…

Tři stovky metrů se ve tmě a tichu chodeb zdají vcelku dost. Není to však ani kapička v tom moři podzemních prostor, které se pod starou Jihlavou nacházejí doopravdy. Mnohé dosud nebyly objeveny, mnohé kdysi existující jsou dnes již nenávratně ztraceny, přesto se celková délka chodeb skromně odhaduje na 25 kilometrů. A co se původu týče...o něm se vlastně také až zas tak moc neví.

***

Hornické město Jihlava bylo založeno někdy v polovině 13.století. Mnohem dřív než se po Evropě roznesla zpráva o stříbře na Horách Kutných, zářila už Jihlava oním měsíčně sinalým leskem drahého kovu. Jihlavské důlní právo bylo prvním písemným převtělením dosud zvykových práv a nároků koruny do formy kodexu. Roku 1290 je městu udělil král Václav II. Světskou paži měl zákon v existenci jihlavského horního soudu, po dlouhou dobu nejvyšší odvolací instancí v zemích Koruny české. Tedy alespoň pokud šlo o dolování a mincovnictví. Mimochodem, zmíněné právo bylo vzorem pro celou řadu podobných výsadních předpisů, a to nejen v rámci středověké Evropy. V pozměněné podobě se dosud užívá v některých zemích Jižní Ameriky.

Po těžebním boomu většinou přichází stejně strmý pád. Nejpozději ve 14.století začaly dosud bohaté rudní žíly kolem Jihlavy postupně vysychat. Svou daň si vybralo i několik mohutných zemětřesení, které tehdy postihly i naše země. A taky neklid doby. Roku 1420 se jihlavští havíři připojili k tažení krále Zikmunda proti husitům a velkou část svých dolů zasypali. Asi preventivně. Po porážce na Vítkově se pak málokterý z nich vrátil. Doly upadly téměř v zapomnění.

Největší stříbrná sláva horního města odešla. Pozdější časy sice přinesly částečné obnovení těžby, ale jako na houpačce se střídala doba rozmachu s úpadkem. Měšťané jihlavští se nadále namísto provozování nejistých dolů začali věnovat něčemu mnohem výnosnějšímu, totiž obchodu a řemeslům. To vyžaduje nejen provozní místnosti, ale také dostatečně velké skladovací prostory. Pod městskými domy začala vznikat sklepení.

Zcela určitě nejde o pozůstatky po dolování stříbra. Pod centrem Jihlavy se nachází poměrně kompaktní masiv žuly a rul, v nichž je křemenných i jiných žil poskrovnu. Možná i tato skutečnost byla kdysi příčinou založení města právě tady: nehrozilo zde poddolování. Pouze pod východním okrajem ostrožny nad zákrutem řeky Jihlavy se kdysi pokusně dolovalo.

Historické prameny o městském podzemí víceméně mlčí. Ty nejstarší se nedochovaly vůbec: během požáru v roce 1353 shořely mimo jiné také městské knihy. Avšak i pozdější jsou poměrně skoupé. Možná z bezpečnostních důvodů nebylo radno příliš připomínat, že pod měšťanskými domy existuje rozsáhlé podzemí. Podle analogie s jinými středověkými městy (Jihlava v této činnosti zdaleka nebyla osamělá) lze předpokládat, že zrod labyrintu má prozaický charakter v obyčejných sklepích. Ty byly postupně zahlubovány a rozšiřovány tak dlouho, až se – původně zřejmě náhodně – začaly navzájem propojovat. Pohled na plány dnes známých prostor dávají myšlence zapravdu. Nenalezneme tu promyšlenost, kterou by zákonitě muselo vykazovat záměrné budování. Jakýsi jednotící prvek do systému přinesly až snahy o kanalizaci města a ještě pozdější úpravy vojenského účelu (únikové chodby, kryty). Některé z prostor byly dokonce propojeny až během sanace podzemí a výstavby kolektorů na konci 20.století.

Z tohoto hlediska můžeme s velkou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že prvopočátek hloubení podzemních objektů přímo odpovídá založení města. Už první roubené či polozděné domky mohly mít své „lochy“. Ty zřejmě byly zprvu přístupné zvenčí, teprve s rozvojem města se vchodová schodiště stěhovala do dvorů nebo přímo do budov. Ve 14.století se budování prostor zintenzívnilo, pravděpodobně v přímé úměře k úpadku dolování. Nezaměstnaní horníci mohli být najímáni právě pro tuto činnost. Vrcholu pak dosáhlo hloubení za třicetileté války počátkem 17.století. V té době už byla velká část prostor navzájem propojená a nově k nim přibyly obranné a únikové chodby s vojenským významem (k této etapě bývá řazena tzv. Švédská chodba, která přímo navazuje na turistický prohlídkový okruh; vede k městským hradbám a je považována za chodbu únikovou – nebo výpadovou). Později už následovala jen labutí píseň městského podzemí, přestože určitá činnost v něm nikdy nepřestala docela, a to až do druhé světové války včetně. Nicméně se z obecného povědomí zcela jistě jeho existence vytrácela až téměř vytratila.

Ke znovuoživení došlo někdy v 50.létech, kdy zapomenuté podzemí začaly objevovat party dobrodružstvímilovných kluků s baterkami. Samozřejmě načerno. V 70. létech nastupuje další generace a někdy tady vzniká ilegální spolek „Černé slunce Jihlavy“ (tak trochu a možná ani ne náhodou připomínající Foglarovy Vonty), který si zřizuje hluboko v srdci labyrintu pod jižní částí náměstí (dnes část podzemí, zvaná Alfa – podle kavárny, která kdysi nad těmito místy existovala) tajnou klubovnu. Později navazuje na tuhle činnost jeskyňářská skupina Cunniculus a ještě pozdějšího Jihlavský Netopýr, který měl v 90.létech provoz prohlídkového okruhu dokonce na starosti. Samozřejmě pod hlavičkou města.

Tak jsme postupně došli až k současnosti. Dnešní podoba jihlavského podzemí je třípatrovým systémem sklepení s propojovacími chodbami, větracími šachtami (fikaně ústícími do dlažby náměstí pod kanalizačními poklopy), schodišti, podzemními studnami a dlouhými chodbami, z nichž lze část označit za obranné a únikové. Celý labyrintu podobný systém sahá do hloubek 15 až 18 metrů a z větší části je vyražen v poměrně pevných granitech. Celkový součet délek všech známých a zčásti i předpokládaných chodeb je odhadován na zhruba 25km. Některé prostory jsou pochopitelně dávno zavalené, zničené pozdějšími stavbami, nebo alespoň přerušené jejich základovými zdmi. Podstatný díl podzemí byl koncem 20.století sanován poněkud necitlivě betonovými obstřiky stěn. Přesto zůstal k dispozici reprezentativní vzorek ke zřízení prohlídkového okruhu s délkou cca 300m. Po domluvě lze občas navštívit i část, zvanou labyrint Alfa pod spodním koncem náměstí. Ten není opatřen osvětlením a bez znalého průvodce v něm lze naprosto spolehlivě zabloudit.