Polomské Královny
Malý a Velký Polom
Každý kout naší planety má docela určitě svůj vlastní příběh, ne všechny jsou ale známy. Krajina s příběhem vystupuje ze zapomnění jako živá bytost. Jako partnerka k rozmluvě beze slov.
Jsou lesy, jimž vládnou lesní a pralesní víly, skřítkové, hejkal, hajný (to, že smrdí tabákem, nás nesmí mýlit – ve skutečnosti je to rovněž hejkal, maskovaný za lesníka). Jsou lesy, kterým panují samotné živé stromy. Pokud si myslíte, že vás v lese nikdo nevidí, jste na omylu. Stromy vás vidí a nejsou ani zdaleka tak bezmocné jak možná soudíte. Paměť stromů je stejně věčná jako sám les. A pak jsou také místa, kde vládnou Ony: tajemné polomské Královny.
Když se během alpínského vrásnění začala na severozápadním okraji Vysočiny zdvihat mohutná hradba Železných hor, mohl ji obdivovat nejvýše nějaký ten propliopithecus. Dříví na kolébku rodu Homo ještě ani nerostlo. Jinak je tomu dnes. Modravá, dlouhá linie horského hřbetu provází po levici každého, kdo vyjede z Čáslavi směrem k Havlíčkovu Brodu. Strmý, 200m vysoký schod, zarostlý modravými lesy, přehlédnout prostě nelze.
Naprosto odlišně vypadá tahle krajina směrem z hloubi samotných Železných hor. Tady je to náhorní plošina, tvarovaná řekou. Páteřním tokem je Chrudimka (kdysi Kamenice), tající svůj zrod v rašeliništích evropského rozvodí nedaleko Svratouchu. Ta za tisíce let vyryla hluboké, romantické údolí, které jako obrovská podkova protíná železnohorskou kru od východu k západu a od západu k severovýchodu. Četné přítoky pak rozčlenily krajinu do bludiště hřbetů, kopců, strží a náhorních plošin. Byla to vždycky odlehlá země, porostlá nepřístupným hvozdem a jen v samotném údolí bylo živo: točila se tu kola mlýnů, později i železnorudných hamrů.
To bylo v dobách, kdy člověk pod úpatím kopců objevil železnou rudu. Podél Chrudimky vznikaly hamry a železnorudné pece dýmačky jako na běžícím pásu. Když po staletích byla naleziště vyčerpána, mnohé z pecí byly přestavěny na sklárny. A kolotoč hladu po palivovém dříví se opět roztočil. Proto v Železných horách až na výjimky nenajdete skutečně původní prales, přestože je to krajina pořád ještě z velké části lesnatá. Ty původní pralesy byly vesměs vykáceny a přeměněny na dřevěné uhlí. Současné porosty nejsou starší než dvě, tři generace.
Mluvil jsem o výjimkách. Jednou z nich je Malý a Velký Polom. Osudem hlubokých, temných lesů ve svazích, táhnoucích se od vrcholu Polomu (649m) k severovýchodu údolím Polomského potoka až k Chrudimce u Horního Bradla, byla kupodivu spárkatá zvěř. Polomský prales býval v 18. a 19.století jelení oborou, což jej uchránilo před milíři a chřtány sklářských pecí v Horním Bradle. Tady prales přežil, takže jej mohly hospodářské plány lesního podniku Auerspergů roku 1895 zahrnout do (řečeno dnešním slovníkem) bezzásahového území.
„...jde o vzácnost jakou možno nalézti jen v hlubokých lesích Sedmihradska a Bukoviny. Jest to vzácný dekorační porost v revíru střítežském o rozloze 14.39ha...“
Tolik vrchostenský hospodářský plán. V hustých lesích tu tehdy rostly 300 let staré jedle až 55m vysoké. Objem jediného velikána mohl dosáhnout až neuvěřitelných 35 kubíků! Prales Polom se díky předvídavosti stal jedním z nejstarších chráněných území u nás (po šumavském Boubínu, Žofínu a po rezervaci na Keprníku v Jeseníkách). Roku 1933 z něj byla zřízena přírodní rezervace o rozloze 18 hektarů, sestávající ze dvou lesních ploch, Malého a Velkého Polomu.
Zelená turistická stezka, která vede návštěvníka směrem od Trhové Kamenice přes Zubří a Hlubokou k Hornímu Bradlu, se pod temenem kopce Polomu začne zařezávat do údolí Polomského potoka. Bukový les houstne, přibývá mohutných starých stromů s vykotlanými otvory po odpadlých větvích. Pěšina přelézá obrovské kmeny vývratů pomocí dřevěných žebříků. Všechno je obrostlé mechy, dominuje vlhké příšeří a vše prostupující pach tlení.
Bývalo zde hodně jedlí. Dneska tu rostou hlavně buky a mladý smrkový les. Přemnožená spárkatá zvěř, díky které byly stromy polomského pralesa kdysi uchráněny před vykácením, dlouhodobě porosty ničí přesně podle přísloví, že každá mince má dvě strany. Srnci i jeleni nadevše milují čerstvé výmladkové pupeny malých jedliček. Tím zabraňují jejich růstu a obnově původního lesa – a ze všeho těží lavinovitě se šířící smrčiny.
Bývalo tu hodně jedlí a mnohé z nich, ty největší a nejstarší, byly nazývány Královnami. Symbolem Malého a Velkého Polomu. První z nich, Stará Královna, byla jedlovou princeznou někdy za vlády Rudolfa II. V dospělosti dosáhla výšky 46 metrů a obvodu kmene 580cm (pro představu: 1,5m nad zemí měl tento strom průměr asi 1.85m). Roku 1905 však byla odstraněna pro „sešlost věkem“. Tehdy jí bylo 320 let. Rostla u auerspergského loveckého zámečku v JV části Velkého Polomu (mimo současné hranice rezervace). Její následovnice, Nová královna, stála asi 200m odtud. Poté co odolala množství vichřic, dvěma světovým válkám a třem změnám režimu, padla za oběť vichřici v roce 1958. Další z rodu, Mladá královna, byla vichřicí sražena 7 let poté. Ta dnešní má výšku 45m a obvod kmene 342cm. God save the Queen!
Jak padaly a umíraly královny, naplňoval se osud celého rodu Albies Alba. Dnes roste v rezervaci, převážně v Malém Polomu, kterému se turistická stezka moudře vyhýbá, jen 16 jedlí. Slovy: šestnáct! Chybí celé generace stromů z dob jelení obory, kdy je ožírali parohatí sudokopytníci. V současné době přemnožená srnčí zvěř ničí semenáčky vesele dál, jen náklady na různé repelenty a výstavbu lesních školek musí být v celorepublikovém měřítku obrovské. Polomský prales v tomto ohledu dopadl ještě vcelku slušně: byl totiž oplocen. Nikoli proti člověku, i když vlastně zčásti taky, ale proti zvěři. A zdá se, že se jedličkám opět po dlouhé době začíná zase dařit. Snad v budoucnu opět nová, další generace pyšných, graciézních královen obnoví panování rodu v pralesích Polomů.
Velký i Malý Polom by se v budoucnu měl spojit v jedinou souvislou plochu. Snad.
Návštěva však v každém případě stojí za trochu námahy i dnes.